Cestování po Šanghaji: Yu Garden, Jing'an a maglev

Poslední den našeho putování po Šanghaji začal silným ranním deštěm, díky čemuž jsme déle zůstali v posteli a vytrvale čekali, až to přejde. Přešlo. Naše celá česká výprava poté vyrazila do Yuyuan Garden (známá také jako Yu Garden). Jde o staré historické centrum, tržiště i zahradu. Úvodní ulice je plná starobylých čínských staveb, připravte se ale také na zástupy lidí i trochu dotěrných prodejců (což mi dalo vzpomenout na někdejší putování po Indii).

 

 

Zde se dá stejně jako v Indii dost dobře smlouvat, takže např. tradiční čínské hůlky mohou začít na 180 yuanech a obvykle se skončí někde na 50, což je dosti dobrá sleva. Koupili jsme tu čaj, nějaké krémy v pěkných krabičkách, někteří i různá exotická jídla a já i výše zmíněný prostředek ke stravování.

 

 

 

Do zahrady je vstup za 40 yuanů, což sice není úplně málo, ale jako většina atrakcí v Číně, i tato vypadá velmi pěkně. Čekejte tu spoustu úzkých kamenných uliček, potůček mezi stavbami a vůbec by vás nepřekvapilo, kdyby se někde schovával meditující mnich nebo někdo, kdo trénuje bojové umění. Žádného takového mnicha jsme však neviděli. Holt klidu by si tu chudák při tom množství návštěvníků ani trochu neužil.

 

 

 

Místo totiž připomíná nejeden film, kde hrdina medituje a učí se bojovým uměním, než přijde jeho životní souboj. Přesto se i zde po projití oněch nákupních uliček v zákoutích zahrady najdou místečka, kam si lze sednout a být relativně v klidném prostředí. Nesměla chybět "povinná" závěrečná selfie celé skupiny, při kterých naštěstí nikdo neumřel a neměl k tomu ani blízko.

 

 

 

Další Jing'an Temple jsme pak totiž navštívili jen ve trojici. Ostatním "účastníkům zájezdu" se strádající žaludek silněji hlásil o slovo a především měli další den k dobru. Nám už následujícího dne mělo letět letadlo a pátá zavírací hodina chrámu se povážlivě blížila. Znovu jsme tedy pomohli čínské ekonomice zaplacením vstupného (tentokrát ve výši 50 yuanů) a vešli do komplexu.

 

 

 

Jak si ho představit a rozumně popsat? Opět relativně klasická čínská stavba, nyní ale mnohem honosnější včetně obrovské spousty zlatě vyvedených prvků. Nejzajímavější ale asi bylo to, že komplex se nachází mezi mrakodrapy, a tak na každé fotografii budete mít spoustu oken moderních budov, nějaký ten mrakodrap a podobně. Vypadá to divně, ale i zajímavě.

 

 

 

Kontrasty tu nikomu skutečně nevadí. Vevnitř najdete také nezvyklou stříbrnou sochu Budhy, ale pochopitelně nechybí ani nejrůznější zlaté barvy. Zajímavostí je i to, že během revoluce byl chrám využíván jako továrna na výrobu plastu, naštěstí si však Čína uvědomila, jaký historický význam má tato stavba, od 80. let začala opět sloužit jako chrám a před necelými deseti lety byla kompletně zrestaurována. 

 

 

 

Vše jsme zakončili hledáním kešky v blízkém parku přes ulici a opětovnou návštěvou českého pivovaru. Potřebovali jsme totiž utratit 500 yuanů na zakoupené slevové kartě na jídlo, které tam přeci nenecháme. Jako na potvoru toho dne zrovna na čepu pivo neměli, tak nabídli Zubra v plechu. Nakonec jsme skončili u flašky červeného. A neptejte se, kolik nás stála.

 

 

 

Odjíždíme. Odhlášení z hotelu okamžité, nákup lístku na maglev na letiště taky. Šanghaj má totiž kromě metra také jeden z mála maglev systémů na světě a pokud ukážete, že v daný den odlétáte, dostanete dokonce slevu a cena klesne z 50 na 40 yuanů za lístek. Vlak tedy díky magnetickému poli levituje nad povrchem a je opravdu hodně rychlý, záleží však, kdy jedete.

 

Různé denní doby také znamenají různou rychlost maglevu. Běžně jezdí 300 km/h, ale jsou tu dvě zhruba dvouhodinová pásma, kdy si můžete užít rychlost 430 km/h. Začíná až v devět ráno, a tak jsme si schválně nechali ujet poslední pomalý spoj. A musím říci, řítit se rychlostí přes "čtyři kila" je hodně slušný fičák. Jen škoda, že to tak rychle končí. Za sedm minut jste na letišti a plnou rychlostí jede vlak asi jen minutu. Když pak postupně zpomaluje, už u 300 km/h to vypadá, že skoro stojíte.

 

 

 

Dvě a půl hodiny do odletu. To je tak akorát, aby se vše stihlo. I přes deset přepážek zabralo odbavení cestujících mnoho desítek minut. Mnoho rychlosti člověk nezažije ani na kontrole pasů a bezpečnostní kontrole. Jak před sebou máte početnou indickou rodinku, kde každý člen rozbliká detektor k nepříčetnosti, je třeba čekat hodně legrace. Na jejich obranu nutno říci, že i já tam způsobil menší poprask. Úplně jsem zapomněl na powerbanku v batohu a za nic na světě jsem nemohl přijít na to, co je ta modrá věc, kterou monitor ukazuje v mém batohu. Na gate jsme došli sotva s dvacetiminutovou rezervou, takže na šanghajském letišti bych to s kratší časovou rezervou skutečně neriskoval.

 

Nevím, jak se nám to povedlo, ale zpět jsme letěli Aeroflotem v lepší třídě než tam. Sedačky s podporou nohou, džus na přivítanou a jako správní "alkoholici" jsme vzali zavděk i možnosti si dát víno. Jídla servírují tolik, že není problém se cestou přežrat. A kdyby člověk chtěl, tak i "ožrat".

 

Čínský výlet byl ve výsledku hodně zajímavý a byl to opět netradiční zážitek. Jen poslední vývoj Velkého čínského bratra ve mně vzbuzuje čím dál větší pocit znepokojení a horší pocity, kdybych tam měl jet znova.