www.relaxuj.cz
>

Saharou na velbloudím hrbu

Saharou na velbloudím hrbu
, , článek
Co znamená slovo Sahara? Jakou barvu má pouštní růže? Jak velká je velbloudí blecha? Vydejte se s námi po stopách Indiana Jonese, nekonečnou pustinou, která skýtá mnohá dobrodružství i netušený, majestátní klid.
K oblíbeným
reklama

Na co statistiky zapomněly


Nedávno jsem narazil na statistiky, jakým způsobem se lidé nejčastěji přepravují. Vědci hodnotili různé způsoby dopravy - od chůze, která je nejpoužívanějším prostředkem na krátké vzdálenosti (světe div se!), následovanou dopravou automobilovou (dokonce rozdíl nebyl tak veliký!), až po dopravu lodní, která je podle výzkumů nejčastější dopravou na vzdálenosti nejdelší.

Autoři se mimo jiné zaměřili na nejrůznější další možnosti, jak cestovat - na kole, na koni, v ponorce, v balónu, a nevím co ještě. Ovšem na jednu možnost cestování zapomněli. Zapomněli na cestování pomocí velbloudí síly. A protože se na velbloudovi cestovat nejenom dá, ale i cestuje, vzpomněl jsem si na svůj zážitek ze Sahary, kam jsme se vydali dobýt jednu z největších saharských dun Grand Erg Orientale, právě pomocí velbloudího hrbu.


Kudy vede cesta na Saharu?


Na saharskou poušť se lze dostat několika způsoby - můžeme letět do Egypta a zde se fotit s davem turistů u staroegyptských památek a případně si vyjet na odpoledne do pouště.

Nebo můžeme zkusit štěstí a vyjet do Lybie či do Alžírska, kde riskujeme, že zažijeme sice velké dobrodružství, ale vzhledem k politické nejistotě se může cesta změnit v tragédii. Další možností je Maroko, ale jeho pouštní hranice s Mauretánií provází vojenské střety. Proto při pohledu na mapu Afriky zůstává možnost poslední - vyjet do pouště v Tunisku.


Tunisko a jeho nedůvěra v protektorát


Země na pobřeží Středozemního moře má pohnutou historii od antiky až po dobu nejnovější. Vystřídali se zde kultury fénická, řecká, berberská, římská, španělská, arabská či turecká, v poslední době i francouzská, a ta určila ráz dnešního Tuniska nejvýrazněji.

Francouzská republika vzala Tunisko pod svůj protektorát v roce 1881 s ušlechtilým cílem, aby zemi ochránila před možným protektorátem italským. Nevděční místní obyvatelé to ale neocenili a začali bojovat za nezávislost, které dosáhli o necelých osmdesát let později, 20. března roku 1956.

Toto datum se tak stalo národním tuniským svátkem a zároveň pro turisty noční můrou, protože Tunisané tak pojmenovali ulice, náměstí, hotely, cigarety, muzea, nádraží a kdoví co ještě, takže i my po návštěvě Tuniska už do konce života víme, co a kdy v březnu slavit.


Posolené Kartágo


Na pobřeží v severní části Tuniska se soustředí mnoho antických a arabských památek. Především hlavní město Tunis se slavným fénickým přístavem Kartágo, které ale Římané v poslední punské válce vypálili natolik důkladně, a zem posypali solí natolik hojně, že kromě vyprahlých a rozvalených kamenů zde nic není, a my se musíme jít osvěžit do nejslavnějšího muzea antických mozaik Bardo, kde nás mezi dva tisíce let starými mozaikami s motivy hákového kříže (přesněji řečeno svastiky) či symbolu TAO už nemůže opravdu nic překvapit.


Místo z míst nejsvatějších


Severní část Tuniska je zajímavá na historické památky, jsou zde fénicko-římsko-arabské přístavy Sousse, Monastir, Mahdia či antické koloseum v El Jemu nebo svaté město islámu Kajrouan, které patří mezi čtyři nejsvatější místa spolu s Mekkou, Medinou a Jeruzalémem.


Po stopách Indiana Jonese


Tuniské exteriéry si s oblibou vybírají filmoví režiséři, takže můžeme po stopách Indiana Jonese hledat ztracenou archu, potkat falešného proroka Briana, schovávat se v uličkách před Hvězdnými válkami, požádat o pomoc Gladiátora nebo pomoci nemocnému Anglickému pacientovi. Protože ale naším cílem je Sahara, můžeme filmy nechat za hlavou, jelikož na opravdovou poušť ještě nedorazily.


Pouští a pralesem


O výlučné postavení „být bránou na Saharu“ se přou oázy Nefta a Douz, obě obklopeny palmeterií (tuniská odrůda datlí Daglet Nour je světově vyhlášenou pochoutkou) a obě leží na jihu v blízkosti největšího tuniského jezera Chott-el-Jarid. Toto jezero nemůžeme minout a při cestě k poušti je naším posledním rozloučením s větším množstvím vody, než jen v našich naplněných pet láhvích. Ale Chott-el-Jarid je díky minerálům v geologickém podloží slané, takže loučení je to poloviční.


Pouštní růže


Díky minerálům lze v okolí najít zkamenělé krystaly, tzv. pouštní růže, které jsou pro mineralogy velkou vzácností, a pro zpěváka Stinga inspirací k písni Desert Rose.



Na jezeře nás překvapí, když se dozvíme, že má rozlohu úctyhodných 5000 km2, podruhé nás překvapí, když přes něj pojedeme, a uvidíme bahnitou nekonečnou rovinu, ve které vystupují jen vraky autobusů a vybělené kosti velbloudů (v lepším případě), potřetí nás překvapí náhlá bouřka s deštěm a krupobitím, po němž se jezero naplní vodou po okraj.

Překvapení jsou to nečekaná, ale nikoliv životu nebezpečná, protože se kdykoliv na stokilometrové trase přes jezero můžeme schovat v boudách kolem cesty. Před nepřízní osudu se nemohl ale schovat zlý pašerák, kterému byl v patách Karabenemsí a chudák pašerák i s koněm uvízl v tekutých píscích na břehu jezera blízko Kebili a pomalu se propadal i s nepoctivým nákladem... Naštěstí my přes nevyzpytatelné jezero jedeme po asfaltu směrem na vyprahlou poušť, kde se umírá zcela jinými způsoby...


Cesta nekonečnou pustinou začíná


Slovo Sahara v překladu znamená pustinu. Rozkládá se na ohromné ploše od břehů Atlantického oceánu až po Rudé moře a zabírá zhruba pětinu rozlohy afrického kontinentu. Poušť má různé typy od kamenité (hammada), přes štěrkovou (reg), až po písečné duny (erg).

Přes území Tuniska se táhne i největší duna Grande Erg Orientale, kam jsme chtěli dojet na velbloudech i my. Jako naše nástupní místo jsme si vybrali Douz, kde se lze s velbloudáři bez problémů domluvit jak na trase, množství velbloudů, tak i na váze nákladu. Potom jen koupit zásobu vody a jídla, pomodlit se k Alláhovi a skrze nyní už opravdovou bránu (podle místních slouží pro závody velbloudů) vyrazit vstříc nekonečné pustině.


Velbloud versus turista


Na Sahaře jsou k vidění velbloudi jednohrbí, kteří prý podle odborníků mají i hrb druhý, ale nevyvinutý. Pokud jsme tedy doufali, že se pohodlně zaklesneme mezi dva hrby, tak nás první metry v sedle vyvedou z omylu. Jízda na velbloudovi vyžaduje jistou dávku šikovnosti a obezřetnosti, ale pokud se snažíme, tak rovnováhu udržíme. To i v případě, že si velbloud prudce sedne nebo se náhle nakloní pro lákavý kus suchého keře.


To jsou blechy velbloudí, ty na člověka nejdou:-)


Po nějaké době se tak naučíme za jízdy pít, jíst, bavit se a vtipkovat, ale jen do doby, než nás napadne velbloudí blecha. Ta má velikost našeho palce a prý žije už od třetihor. Po prvotním šoku ale poznáme, že na velbloudovi je přesto nejbezpečněji, ve srovnání s pískem na zemi, kde se pohybují štíři nebo se plazí zmije rohatá.

Jízda na velbloudovi je zajímavá, ale po čase sesedne každý i sebevíc drsnější turista a vede svého velblouda na provaze. Středoevropan pozná, že sedací svaly nejsou ze železa a při určitých typech opruzenin bude raději riskovat i setkání s nebezpečným plazem.


Pozor, velbloudi si servítky neberou


Pozorovat velblouda je fantastické, a protože jsme každý měli svého osobního hrbatého nosiče, za pár dní jsme se dobře seznámili. Velbloudi váží 300 až 500 kg a dokážou vypít najednou 120 až 130 litrů vody, která jim slouží jako zásoba skoro na týden. Při tom všem zkonzumuje velbloud denně 10 až 20 kg (při velké námaze až 50 kg) suchých rostlin. Je to kolos, který si nebere servítky, a v zuřivosti dokáže pěkně od plic vyplivnout neustále žvýkanou zelenou kaši, která vám v tričku vypálí pěkný špinavý flek, s nímž si neporadí žádný voňavý prací prášek (ani s aviváží).


Cestou necestou, písek na každém kroku


Ale jinak byla cesta po dunách fantazie, měli jsme pocit naprosté volnosti, směr jsme určovali podle hvězd a kompasu, cestou sbírali suché keře na večerní oheň, skákali jsme z dun do písku, umývali se pískem, užívali si naprostého ticha pouště, a ani písečná bouře nám nevzala náladu.

Že nám skřípou zuby pískem, který máme i v očích, hodinkách, ve foťácích nebo v mobilních telefonech nám vůbec nevadilo (stejně nikde nebyl signál). Byli jsme pravými obyvateli pouště, nebo jsme se za ně považovali do chvíle, než jsme narazili na stopy pneumatik od terénního auta v písku. Naši průvodci jen pokrčili rameny a řekli kat–kat (tedy quatre-quatre, z francouzštiny jsme si přeložili, že jsou to auta s náhonem na všechna čtyři kola).

Ale taková je dnešní doba, kdo má peníze a je pohodlný, cestuje nešetrně k okolnímu světu a přírodě. My jsme však měli trumf, který nikdo rozhodně ničím nenahradí. Co jsme měli zaručeně jediní v celé poušti byli naši průvodci. S těmi jsme se rychle skamarádili.


Berber, nomád nebo Tuarég?


Naši průvodci byli čtyři a byli úžasní. Jmenovali se Muhammad, Ali, Hasan a ještě jednou Ali (jiná jména zde snad ani neexistují, takže se člověk nesplete). Uměli kromě své rodné arabštiny asi deset slovíček francouzsky, neuměli psát a číst, neznali internet ani mobilní telefony. Pásli kozy a příležitostně si vydělávali doprovázením turistů.

Ani jsme nezjistili za co se považují více, jestli za Berbery nebo za Araby, jestli patří k Tuarégům nebo jsou jen nomádi. Pokaždé nám řekli, že jsou všechno, že žijí na poušti, a to je podstatné. Uměli vařit fantastický čaj (červený a zelený), pekli nám na snídani v písku skvělý chleba a na večeři jsme si dělali na ohni společně kus-kus. K němu nám dali nějaké maso (na jeho původ jsme se raději neptali). Po večeři jsme si povídali rukama a nohama, místo kytary nám hráli na bubny, při tom jsme tančili, a až jsme byli opravdu unavení, natáhli jsme se ve spacáku jen tak na karimatku do písku. Jediné, co jsme si hlídali bylo, abychom všechny díry ve spacáku měli utažené a nedočkali se přes noc nepříjemného návštěvníka.


Poušť jako oáza klidu


Díky průvodcům a poznáváním jejich kultury byl výlet zase něčím novým a přínosným. I když nakonec jsme na dunu Grand Erg Orientale nedošli, výlet to byl velmi inspirativní. Ticho pouště, východy a západy slunce, hvězdná obloha a naprostý klid, to je poušť, která nemůže zklamat žádného turistu. Poušť je tak jedním z mála míst, kde se civilizace hned tak neusadí, a ani nově objevené ložiska ropy ráz pouště nezmění. Alespoň v to můžeme doufat. La bés, bahia...
reklama
Nejnovější články
Vztahová koučka: jaké je seznamování v době koronaviru? Vztahová koučka: jaké je seznamování v době koronaviru?
Podle psychologů může být samota nebezpečná, ale to nám asi dochází všem. Člověk je vztahová bytost. Pandemie může naše vztahy ale paradoxně dokonce posílit a pomoci nám najít životního partnera.
13.4.2021, článek, Pavlína Uhrinová6 komentářů
Všeho s mírou: fitness trackery mohou negativně ovlivnit psychiku Všeho s mírou: fitness trackery mohou negativně ovlivnit psychiku
I mnoho dobrého škodí. To je všeobecně dobře známá věc a znovu ji potvrdila i studie od Digital Health Generation. Ta zjistila, že zejména mladiství jsou náchylní na obsedantní chování v důsledku používání fitness trackerů.
29.9.2020, článek, Milan Šurkala3 komentáře
Aerobním cvičením proti Alzheimerovi, potvrzují vědci Aerobním cvičením proti Alzheimerovi, potvrzují vědci
S vyšším věkem přichází i různé neduhy a člověk by se měl snažit proti nim bojovat. Jedním z problémů je zhoršující se výkon paměti a v horším případě i Alzheimerova nemoc. Dá se proti ní ale bojovat aerobním cvičením.
8.6.2020, článek, Milan Šurkala
Západní Austrálie: hraniční kontrola a první kilometry na opačné straně Západní Austrálie: hraniční kontrola a první kilometry na opačné straně
Po přesednutí v Dubaji konečně míříme na australský kontinent. Abychom to neměli tak jednoduché, čeká nás hraniční kontrola. Na zádrhely v ní se podíváme v dnešním díle, kdy si povíme i o prvních australských kilometrech na silnici.
1.6.2020, článek, Milan Šurkala
Západní Austrálie: s leteckou zastávkou v Dubaji Západní Austrálie: s leteckou zastávkou v Dubaji
Vydali jsme se na další velkou cestu, se kterou se s vámi podělíme a přidáváme ji jako tip i pro vaši dovolenou. Tentokrát to bude opomíjený západ Austrálie. Cesta tam je ale dlouhá, a tak si uděláme několikahodinovou leteckou přestávku v Dubaji.
7.8.2019, článek, Milan Šurkala