Pod kůží totality: mrazivý televizní program na víkend

Zatímco se v průběhu prázdnin nabídka pořadů a filmů na komerčních televizích nese převážně v jednolitém duchu (detektivní seriály, reality show a noční strašidelné thrillery na Primě, na Nově pak filmové evergreeny a víkendové trháky, jakými jsou i Hvězdné války II: Klony útočí v sobotu 19. 8. ve 20. 00 na TV Nova), z nabídky České televize si lze každý týden vybrat něco jiného, ať už ve Filmovém klubu, cyklu Amerického nezávislého léta či Nočním filmovém klubu. Tento týden Česká televize vsadila na snímky, jejichž náměty vyrůstají z temné reality totalitních lágrů a mrazivé atmosféry 20. století.

Scenárista, dramatik a spisovatel Jiří Stránský je současné generaci filmových diváků snad nejvíce známý svým posledním snímkem Kousek nebe (2005) či televizním seriálem Zdivočelá země (1997), mnohem méně pak už povídkovou knihou Štěstí, která vyšla na konci šedesátých let, ale její náklad byl kompletně zabaven státními orgány, takže světlo světa spatřila až v roce 1990. Málokdo si pak asi při vyřknutí Stránského jména vzpomene na jeho divadelní a rozhlasové hry, jako byly Latríny či Labyrint, napsané za normalizace, ve stejné době, kdy Václav Havel tvořil svoji Audienci , a založil tak celou tradici absurdních aktovek o Ferdinandu Vaňkovi...

Celým Stránského dílem prostupuje jako břitva ostrá linie bolestivé zkušenosti z totalitního lágru, do kterého byl za údajnou velezradu v 50. letech odsouzen na 8 let a ve kterém si zažil nejen peklo jáchymovských dolů, ale i trpkost hledání víry v člověka, ovlivněné katolickými spoluvězni, díky nimž Stránský také začal pořádně psát.

Filmový snímek Hynka Bočana, Bumerang z roku 1996, je postaven právě na jedné z povídek ze sbírky Štěstí, prostoupené bezprostředním prožitkem života za ostnatými dráty, a scénář k němu napsal sám Stránský. Osa příběhu je založena na průzračně jednoduché a přitom bytostně dramatické situaci: po kritice stalinského kultu v druhé polovině padesátých let se mezi mukly v pracovním táboře objevuje jako vězeň jeden z jejich bývalých věznitelů, plukovník, vedoucí trestaneckých zařízení. Bumerang osudu s lehkostí sobě vlastní učiní z lovce kořist a dá tak prostor pro přemýšlení nejen nad duchem doby, ale nad všelidskými kategoriemi viny, práva na odplatu a míry zodpovědnosti.

„Film vznikl za spolupráce lidí, kteří to ještě pamatovali,“ řekl o Bumerangu v jednom z rozhovorů jeho režisér Hynek Bočan, „a nebude dlouho trvat a nebude tady jediný pamětník. Lidí, kteří by nám řekli ´takhle to bylo, takhle to nebylo´ stále ubývá. On to není dokument, samozřejmě, ale je tam spousta prvků, který jsou naprosto naturalisticky pravdivé. Myslím si, že je veliké štěstí, že se nám podařilo ten film realizovat dokud byl čas.“

Autentický příběh, ve kterém si vedle sebe zahráli Jiří Schmitzer, Vladimír Dlouhý, Karel Heřmánek, Břetislav Rychlík či Arnošt Goldflam, s působivou hudbou Jiřího Stivína, byl vyznamenán řadou prestižních cen - Českým lvem, Trilobitem, Stříbrnou nymfou v Monte Carlu a dalšími. Bumerang uvede v neděli 20. 8. ve 20. 00 první program České televize.

Na svoji honosnou venkovskou daču přijíždí velitel sovětské divize, Sergej Petrovič Kotov, s milovanou ženou Marusjou a dcerou Naďou. Píší se třicátá léta dvacátého století a Kotov jako věrný revoluční spolubojovník generalissima Stalina tráví poblíž Moskvy zasloužený odpočinek. Brzy jej však navštíví Míťa, bývalý nápadník Marušky - emigrant, který na rozdíl od Kotova revoluci nikdy nepřijal a raději se stáhl do ústraní. V parném letním počasí plném zlatavých obilných klasů, poklidně šumících bříz a svobodného ticha rozlehlé krajiny, se začíná odehrávat milostný trojúhelník plný nedořečných narážek, dvojsmyslných pohledů a nevyjasněností. Nebo to tak alespoň vypadá – dokud Míťa Kotovovi neprozradí, že jej přijel zatknout. Stal se totiž agentem NKVD a hlava velitele Kotova, věrného spolubojovníka revoluce, je jednou z těch, které mají padnout na oltář stalinských čistek...

Nikita Michalkov natočil v roce 1994 jeden ze svých umělecky vrcholných filmů, poetické svědectví o člověku 20. století, civilní, až intimní drama Unaveni sluncem. Docela mimo ruch politického života, běžné atributy bolševického režimu a mimo veškerá klišé filmových žánrů vypráví příběh, který se stejně jako z psacího stroje Nikity Michalkova mohl vyloupnout z pera Antona Pavloviče Čechova. Na první pohled poklidná atmosféra snímku je nabita elektřinou, která praská pod povrchem rodinné dovolené. Příběh o lámání lidské duše nemoralizuje, ale jde do největší hloubky člověka, docela nezávislé na všech ideologiích a režimech.

K jedné z nejsugestivnějších scén bezesporu patří ta, ve které Míťa v černém automobilu se svými agenty odváží prázdným polem velitele Kotova, který pořád opakuje číslo přímé linky na Stalina, neschopen uvěřit tomu, že by jej jeho revoluční druh mohl takhle zradit. Chvíle, ve které se mu zboří celý svět, kdy stárnoucí muž, hrdina upřímně oddaný veliké myšlence země Sovětů, se stane směšným dědkem plným fantastických historek o staré válce, jdoucím na smrt pro prostou nepohodlnost, je lemována zlatým obilím, ze kterého se nad liduprázdnou krajinou zvedá veliký rudý Stalinův portrét. Nikita Michalkov připravil nejen velmi osobitou intimní studii, ale i působivé vizuální dílo.

Unaveni sluncem, snímek oceněný mimojiné Oskarem za nejlepší zahraniční film, s Olegem Menšikovem a Nikitou Michalkovem v hlavních rolích, připravila Česká televize na stejný večer jako Stránského Bumerang. Dívejte se tedy v neděli 20. 8. na ČT2 ve 23. 00.

Docela mimo těžkou tematiku předcházejících snímků stojí americká zpěvačka Cassandra Wilson, jejíž tvorba balancuje na pomezí jazzu, blues, etna a folku. Svým podmanivým temně sametovým kontraaltem nezpívá písně, ale příběhy v nich obsažené, tak, jako by je ona sama prožívala právě v tu chvíli, kdy stojí před vámi. Mississippské rytmy odkrajují jako zvuk pražců do neznáma jedoucího vlaku plného životních zklamání i naděje to nejlepší z tradic kořenů černošské americké hudby, ať už je to jazzová hravost, bluesová zemitost nebo folková fascinace příběhem. Za zmínku jistě také stojí to, že se Cassandra Wilson umí obklopit vynikajícími hudebníky, jakými jsou například kontrabasista Lonnie Plaxico, hráč na foukací harmoniku Gregoire Maret nebo kytaristé Marvin Sewell a Brandon Ross.

Soft Winds Cassandry Wilson, jemnější alternativa k drsným cestám do hlubin lidské duše, ale o nic méně prožitá a bolestivější než Bumerang nebo Unaveni sluncem, má na svém programu ČT2 v pátek 18. 8. v 1. 25 hodin. Originální pojetí jazzbluesové hudby uzavírá naši televizní nabídku týdne plného mrazivé lidské zkušenosti.