Nový dokument: Záviš, kníže pornofolku

Karel Vachek je bezesporu osobností české kinematografie, která si jde svojí cestou, ať už se kolem ní děje cokoliv. Už od svého velmi nekonformního debutu z ryze lidového prostředí Moravská Hellas (1964) si tvrdohlavě razí svoji cestu svébytného pojetí dokumentárního filmu na pomezí eseje a postmoderní koláže.

Pro většinového diváka je charakteristický nejspíš těžko zapamatovatelnými názvy svých snímků z tetralogie Malý kapitalista (jako třeba Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma z roku 2002) či přímo vražednými stopážemi, které se nezřídkakdy dotýkají pro neartového diváka jen těžko pochopitelných výšin. Ani v jednom z řečeného své fanoušky i odpůrce režisér Karel Vachek, svéráz české kinematografie, ve svém novém filmu nezklame.

Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1928 – 1992), jak zní plný název snímku, trvá přes dvě hodiny a představuje všechny klasické Vachkovy vyprávěcí principy: zcizovací efekty, štáb před kamerou, výtvarnou kamera, která si libuje ve statických záběrech, ale i ve výrazné filmové řeči, postmoderně nesouvislý střih a spoustu tématických rovin propletených do jednoho velkého eseje.

V neposlední řadě je tu i postava samotného režiséra, který se objevuje poblíž svých respondentů jako nějaký popartový Sokrates, vede si ostentativně svou a vtahuje tak diváky do svého divotvorného světa.

Neznamená to však, že by se Vachek opakoval: Záviš, kníže pornofolku je variací, nikoliv kopií předchozích režisérových děl. Rámec autorovy přednášky o významných osobnostech historie Československa je naplněn motivy ze současného i minulého politického života naší země, psím hřbitovem, manuálem ke stavbě domu z marihuany či písněmi Milana Záviše Smrčky, který ve snímku vytváří kouzelnou atmosféru na pomezí deliria a mystického prozření.

Celek je na první pohled mnohem kompaktnější, než jsme tomu mohli být zvyklí dříve, snad i proto, že poměrně silná ústřední linka „korupčních afér“ je v současnosti populární a veřejnosti více než dobře známá. Nebyl by to ale Karel Vachek, kdyby v jeho verzi nedosahovala síť politického kamarádšoftu až kafkovských rozměrů.

Vachkovi se daří velmi umně, a troufám si říct, že i pro méně zkušeného diváka v přijatelné podobě, vystavět tvar, který sám o sobě nesděluje jednoznačné informace, ale vytváří prostor pro nekonečně různé divácké čtení.

Spletence motivů a témat se ryze filmovými prostředky (kamera, střih) dostávají do nečekaných vztahů, vytváří se tu dráždivá, tu nečekaně manifestační tenze a divák může podle své svobodné volby filozofovat, přemýšlet nad politickými mechanismy, uměním či otázkami teologickými, nebo se prostě jen dívat a dobře bavit.

A to především díky jemným detailům, drobným vtípkům a citlivé kameře Karla Slacha, která má nejen silnou výtvarnou složku, ale i smysl pro humor. Přenosná televize se záznamem vystoupení Stanislava Grosse v parlamentu, umístěná uprostřed regálu v supermarketu, se střídá s tančící Coca-Colou či plastikovým vojáčkem, který se plazí u památníku státníka se stejným elánem, s jakým psí hrobník vypráví o svých klientech.

Přes všechny zmíněné kvality se ale dá očekávat, že nejvíce diváky do kin přitáhne především hlavní ikona filmu, svérázný znojemský písničkář Záviš, jehož hudbu Vachek obsadil do hlavní role a kterému dal čestné, první místo v názvu. „Kníže pornofolku“, jak se sám zpěvák hrdě nazývá, je pro mnohé zosobněním naprostého hudebního i intelektuálního bahna, přece však má koncerty nacpané posluchači k prasknutí.

Sám sebe ve snímku uvádí příhodně, songem, v němž zpívá: „Vari vari vari vari, já jsem kokot starý; já jsem starý kokot, no a co má být, za tohle mě přece nemůžete odsoudit.“

Písničkář, který nadává cukrářům do debilů a jehož texty překypují vulgarismy, pornografickými výjevy a rekvizitami starého alkoholika v deliriu, má však i svoji rozjímavější polohu. A právě tu v Závišovi Vachek pro svůj film objevil: většina ze skladeb použitých ve snímku nepatří mezi ty neznámější pornografické odrhovačky, právě naopak.

Vachek proměňuje vše, co používá, k obrazu svému, a tak Záviš dostává bezmála duchovní rozměr a jeho bizarní verše vytváří v prostoru filmu rezonanční zónu plnou naléhavosti a tragédie. Sprostonárodní písničkář se tak ocitá v pozici vyzrálého chóru a nutno podotknout, že mu tato role více než sluší.

Konečně – nebyl by to Vachek, aby nedokázal popsané ingredience upravit podle své chuti a použít je přesně a neomylně v intencích své umělecké metody vnitřního smíchu, již i v závěru své filmové přednášky osvětluje. Ale smát se nebo plakat, vás rozhodně autoři nutit nebudou.

Záviš, kníže pornofolku je širokým prostorem pro divákovu svobodu, ať už v tom, jak Vachkův styl číst, nebo jaká témata si zvolit za ta nejdůležitější.Snímek má silný potenciál zaujmout i ty, kteří by jinak o režisérovu tvorbu nezavadili, a jistě je v něm množství ploch, které se mohou i pro většinového diváka stát zajímavými. Neztrácí však nic z vachkovské naléhavosti a bytostné vášně pro transcendentální přesah a je tak jen dalším potvrzením toho, že Karel Vachek s přibývajícími léty neohrává starou desku pořád dokola, ale zraje jako dobře opatrované víno.

Titulni foto: katalog.artfilm.cz