Články  |  Doporučení  |  Diskuze
Cestování  |  Pohyb a zdraví
Psychologie
Relax a odpočinek
Saunování  |  Lázně
Styl a vzhled
Gurmán  |  Ostatní
Svět hardware  |  Digimanie
Svět mobilně  |  TV Freak

Na cestě v Kalifornii

23.1.2006, Jiří Nesiba, článek
Vydejte se s námi (i když jen v duchu) na výlet do slunné Kalifornie a zapomeňte na mrazivé středoevropské klima. Dozvíte se, jak se žije v místech, kde americké celebrity nakupují nemovitosti ostošest.
Kapitoly článku:
  1. Na cestě v Kalifornii
  2. 2. kapitola

Jak se pracuje v nejpanoramatičtějším údolí na světě?


Celé to začalo, když mně spolužák oslovil, zda nemám zájem jet přes prázdniny na práci do USA do San Francisca. Celá akce dostala konkrétní podobu, když jsme dostali přislíbenou práci ve společnosti, která provozovala vyhlídkové lety v horkovzdušných balónech.

Když jsme přistáli po dvaadvaceti hodinách letu a po překročení devíti časových zón na letišti v San Franciscu, byl jsem tak ospalý, že vůbec nerozumím, jak jsme se v jednu ráno místního času bez problémů ocitli padesát mil daleko od letiště poblíž motelu v místě našeho „zítřejšího“ zaměstnání. Vše bylo předem domluveno – malý mikrobus z letiště, taxík na konečné mikrobusů a fungující motel čekající jen nás – i první hamburgery v místním bistru.

Když jsme se druhý den probudili, už na nás čekal pilot Bob Swanson. Nejen že to byl prima chlapík, ale jak jsem zjistili později, i jeden z  nejlepších světových pilotů v horkovzdušných balónech. Vše dostalo spád a po obvyklých představovacích frázích nás vzal do firmy s kanceláří a startovacím místem balónů ve vesnici Yountville ležící v centrální části údolí řeky Napy. Mělo to být jedno z nejpanoramatičtějších údolí na světě, které si turista vychutná nejlépe z pohledu volně unášeného balónu, jak tvrdil jeden reklamní leták. Podle vlastní zážitku musím říci, že někdy ani reklama nelže...




Vinice, Don Corleone a balonové létání


V údolí řeky Napy jsou ohromné lány vinic, nad nimi stojí ostrá skalnatá návrší, jako ve filmu, navíc blízko San Francisco, takže není divu, že celá oblast se stala nejenom vyhlášenou vinařskou oblastí (kromě francouzských odrůt merlot, pinot noir i vyšlechtěná místní odrůda Zinfandel) ale i místem, kde americké celebrity nakupují nemovitosti ostošest. Např. slavný režisér Francis Ford Coppola má kousek od Yountvillu v Sankt Helene svoji vinici a za malý poplatek jsme si ji mohli prohlédnout. Mezi rekvizitami z jeho filmů je originální loď z filmu Apocalypse now nebo stůl, kde Marlon Brando alias „Don“ Vito Corleone řídil svůj klan. O lukrativitě místa svědčí fakt, že zhruba půlhodinový let balónem nad údolím Napy byl dvakrát tak dražší než hodinový let malým letadlem nad San Franciscem z místního letiště ve Valleju.

Jelikož jsou Američané velmi otevření lidé, přivítání ve firmě podle toho vypadalo - všichni jsme se cítili fajn a OK. A usmívali jsme se na sebe a sdělovali si zážitky, vyřizovali pozdravy, až z toho vyplynulo, že zítra natvrdo nastupujeme. To znamená ve 4.30 si máme „cvaknout“ v kanceláři a začít pracovat s ostatními.



Prvním šokem bylo připravování balónů, jejich nafukování a vypouštění s piloty i klienty v koši. Druhým šokem bylo, když jsme tytéž balóny museli za nějakou dobu chytat. Dělali jsme ve dvojích a trojících na každý balón (letí jich tak dva až tři denně) a po půl roce se stávalo, že jako ostřílení profíci jsme měli někdy každý svůj balón a zaučovali místní. K tomu byla ale ještě dlouhá cesta.

Pilot v balónu komunikuje s posádkou auta, která ho sleduje, a veze přívěsný vozík. Do vozíku se naskládá balón a koš po dopadu, klienti jedou speciální dodávkou. Let balónu záleží na síle a směru větru; vše je improvizace a nikdo nic neví dopředu, ani to jestli se vůbec poletí, protože síla větru je nevyzpytatelná. Nejdůležitější část celé naší práce byl potom moment, kdy balón dosedá na zem a pilot si musí vybrat okamžitě místo, kam dosedne - třeba polní cestu mezi vinicemi, ale stává se často, že přízemní vítr nese balón úplně na druhou stranu. Dobrý pilot se potom pozná podle toho, že celou situaci správně dopředu vyhodnotí a dokáže navigovat čekající posádku na zemi. Někdy dosedne bez pomoci, někdy o dramata není nouze. V krizovém případě se pilot na poslední chvíli snaží vyhodit záchranné lano a na zemi ho posádka táhne na prostornější místo. Že se to vždy nepodaří, je zřejmé...

Často mě zaujalo, že když jsme se dostali do svízelné situace a přistávali někde mimo cesty (párkrát i na hraně skály), pilot požádal některé z klientů v koši a ti vyskákali a šli nám pomoci. Při společném „nebezpečí“ fungovalo něco jako týmová spolupráce bez ohledu na to, zda jste za práci placen nebo jste si ji zaplatil.

Komunikace mezi pilotem a týmem na zemi byla úžasná, nejenom že to byla v mluvené hovorové angličtině prošpikované vojenskými leteckými povely (i když napůl používanými z ironie, ale vlastně velmi dobře fungovaly) ale od začátku jsme byli nuceni komunikovat i s klienty v dodávce, kteří chtěli pořád něco vědět o balónech, o Napě, o Evropě, o ČR...


Evropský zaměstnanec - vítaná rarita


Ve firmě jsme totiž byli raritami z Evropy, snad pokaždé se s námi chlubili. Vždy po letu bylo v místě startu připraveno malé pohoštění na způsob švédských stolů a tam jsme se ocitli v centru pozornosti. Výsadní postavení cizinců umocňoval fakt, že jsme dělali práci jen v prostředí rodilých Američanů, v širém okolí nepracoval nikdo další z Evropy.




Řidičák po kalifornsku


V Kalifornii je člověk odmocninou automobilu, což jsme paradoxně pociťovali nejvíce, když jsme ještě neměli místní řidičský průkaz. Prvním krokem k jeho získání je takzvané social security number – tedy číslo sociálního pojištění, o které se žádá na sociálním úřadě. Na jeho základě jdete na písemné testy na DMV- Departement of motor vehicles, kde dostanete jednu variantu testů s třiceti šesti otázkami, které mají tři možné varianty odpovědí a jen jedna je správně. Napoprvé můžete mít maximálně šest chyb, při druhém pokusu tři chyby a při třetím už pouze chyby dvě. Pokud byste to nezvládli, příští den si celou proceduru můžete zopakovat, ale řidičský průkaz je zde taková nutnost, že testy prostě nelze neudělat.

Po těchto písemných následují asi po čtrnácti dnech jízdy. Ty jsou už náročnější, protože musíte sledovat hovorovou angličtinu examinátora a zároveň dodržovat všechny poučky, jak se chovat v silničním provozu a za každou chybu (jako že nekroutíte hlavou na křižovatce z leva doprava velmi zřetelně, aby bylo jasné, že vše vidíte před sebou) vám udělí trestný bod, kterých nesmí být víc než patnáct.

Nicméně systém dopravy je zde hodně jednoduchý, vše se řídí několika základními poučkami, takže jen v legendách se tradovalo pouze o jakési slečně z Polska která tyto testy neudělala na poprvé. Brzy jsme taky získali vlastní auto, dvacet let starý model pětilitrového Lincolna a mohli začít jezdit do práce sami.