reklama
Články  |  Doporučení  |  Diskuze
Cestování  |  Pohyb a zdraví
Psychologie
Relax a odpočinek
Saunování  |  Lázně
Styl a vzhled
Gurmán  |  Ostatní
Svět hardware  |  Digimanie
Svět mobilně  |  TV Freak

Let číslo 93: Civilní svědectví i poselství

30.8.2006, Jan Motal, článek
Filmová zpracování důležitých dějinných událostí a tragédií bývají neuvěřitelně umělá, heroizující a trapná. Let číslo 93 Paula Greengrasse se ale k útokům z 11. září 2001 vrací s mrazivou autenticitou, silnou filmařskou rukou i civilností, která je u podobných snímků spíše vzácností.

Mrazivá autentičnost vás vtáhne do děje


Paul Greengrass vsadil na poměrně jednoduchý princip: být co nejvíce věrný realitě. Až pedantská touha po autentičnosti vedla režiséra a scenáristu v jedné osobě k obdivuhodně pečlivé přípravě natáčení. Mnohahodinové rozhovory s pozůstalými, pozorné studium dobových dokumentů, zevrubné pronikání do celého tragického příběhu minutu po minutě… Tak se před pěti lety začal pomalinku rodit film, který právě v těchto dnech neokázale vstupuje do našich kin – snímek Let číslo 93 (United 93), příběh o jediném z letadel unesených 11. září 2001, které nedosáhlo svého cíle.


Na palubě letadla je klid


A výsledek skutečně stojí za to. Od první do poslední minuty Greengrass diváky vtahuje do děje svojí v zásadě velmi prostinkou, ale o to účinnější filmovou řečí i mnohostí jemných detailů, které prozrazují právě silné materiálové zázemí, což v divákovi posiluje dojem autentičnosti. Roztřesená ruční kamera snímá vše, co se kolem ní děje, s tichostí a bezděčností, a preferuje věci obyčejné, běžné, banální.


Skrze banalitu se tak stáváme Greengrassovou obětí v palčivě nehollywoodském příběhu. Foto: Bontonfilm


Krutá realita


Ty tam jsou naleštěné hollywoodské rekvizity, naondulované superhvězdy a jasné barvy - interiéry letadla jsou nasvíceny věrně zářivkami a světlem z okýnek tak, že na tvářích cestujících pableskují tisícem uvěřitelných stínů, v centru letecké kontroly je skutečné přítmí bunkru osvětlované jen mihotavou září radarů a obrazovek. Dokumentární kamera zabírá artefakty, které dobře zná každý, kdo někdy letěl letadlem - od majáčku letištního taxíku, až k tomu nejmenšímu šroubku u dveří na WC, a vytváří tak dokonale reálný svět, jenž nás vtahuje, aniž bychom si to sami uvědomovali. Skrze banalitu se tak stáváme Greengrassovou obětí v palčivě nehollywoodském příběhu.


Žádné prázdné citáty či předstírané hrdinství. Boj o život


Jádrem snímku je devadesátiminutová cesta letadla United 93, během níž se před námi v reálném čase usazuje všech čtyřiačtyřicet cestujících. Pasažéři snídají, berou prášky na srdce, provádějí nejběžnější úkony, civilně, bezděčně. Poslední telefonáty před odletem, nohy na zavazadlech, noviny v ruce, tiché plánování dovolené v neprozkoumaných horách. Jen čtveřice arabsky mluvících pasažérů nás, dějinami začátku 21. století poučené, zneklidňuje už od s lehkostí načrtnuté první scény, v níž jeden z teoristů na hotelovém pokoji recituje korán, až do chvíle, kdy v podstatě docela bez větší akce ovládne letadlo a změní jeho dráhu směr Washington. Nic víc, nic míň – to je Greengrass, bez velkých gest, dlouhých srdceryvných dialogů a velkohubých replik, ukazuje šedivost a mnohotvárnost života, který by plynul stále stejně, nedramaticky a všedně, kdyby náhle dvě dopravní letadla neproletěla věžemi World Trade Center, jedno se nezřítilo na Pentagon a to poslední, let číslo 93, nesměřovalo na vládní budovy.


Ty tam jsou naleštěné hollywoodské rekvizity, naondulované superhvězdy a jasné barvy - interiéry letadla jsou nasvíceny věrně zářivkami a světlem z okýnek tak, že na tvářích cestujících pableskují tisícem uvěřitelných stínů. Foto: Bontonfilm


Dvě uchvacující linie filmu


Dvě základní linie filmu – civilní a armádní letecká kontrola na jedné straně a příběh pasažérů v těle letadla na straně druhé – se prolínají nenásilně; tak, jako bychom byli svědky nějaké pitoreskní reality show a režie nám jenom přepínala lakonické kamerové pohledy. Zmatek mezi složkami leteckých specialistů, chaos a neschopnost zasáhnout, udělat rozhodnutí či už alespoň konečně zjistit, co se vlastně děje, neokázale kontrastuje s děním na palubě Boeingu, ve kterém jsou cestující v relativně krátké době (třicet minut) schopni se dokonale zorientovat v nastalé situaci a jednat. I když nedokáží odvrátit vlastní smrt, zachrání před zničením cíl teroristů a měli by se tak vlastně stát národními hrdiny; ne ale v Greengrassově filmu, který lakonicky končí nárazem Boeingu na zem, a pak je již jen tma, našponované ticho smrti.


V čem tví kouzlo celého filmu?


To vše je možné jen díky vynikající souhře neherců, skutečných účastníků událostí z řad leteckých dispečerů, kteří ve filmu ztvárnili sebe samé, i pilotů a letušek, kteří si zahráli své zesnulé kolegy. Náročná příprava na natáčení, která zahrnovala téměř až divadelní zkoušky, studie charakterů na základě dokumentů od rodin obětí tragédie i osobní pohovory představitelů jednotlivých rolí s pozůstalými, stejně jako typové obsazení podle podobnosti herců se skutečnými účastníky příběhu; to vše jsou důkazy Greengrassovi fascinace realitou, která i díky důkladnosti ne nepodobné Stanislavského metodám vychází na jedničku.


Ahoj mami, jedna hodná paní mi půjčila telefon


Když jedna z postav naposledy telefonuje svým blízkým a pronese autentickou větu: „Ahoj mami, jedna hodná paní mi půjčila telefon,“ zamrazí nás hned dvakrát. Poprvé proto, že víme, že se před pěti lety tento hovor doslova odehrál, podruhé proto, že herečce její projev spolkneme i s navijákem. Ať už sledujeme bezmoc a chaos na řídících věžích, jejichž pracovníci se teprve ze zpravodajství CNN dozvídají, co se vlastně děje, marnou snahu armádních důstojníků ovlivnit nějak vývoj tragédie svými stíhačkami, které spíš jen jako neškodné papírové vlaštovky poletují uzavřeným letovým prostorem východního pobřeží USA, či spontánní, horkokrevnou a odvážnou obranu cestujících, doslova cítíme ten všední, nevzrušený vzduch, co se kolem všech aktérů líně povaluje.

A my víme, že se to dost dobře mohlo stát nám, našim rodinám, přítelkyním či kolegům z práce.


Skrze banalitu se stáváme Greengrassovou obětí v palčivě nehollywoodském příběhu. Foto: Bontonfilm


Film ležící mimo dobro a zlo


Let číšlo 93 neuspokojí ty, kteří čekají dobrý konec, jasně rozdělené dobro a zlo, afektované herce a krásné, magazínově vytvarované filmové hvězdy, stejně jako nepřinese kýžený zážitek těm, co čekají velkolepý pomník obětem 11. září, akční thriller či naopak nějaké vysvětlení, proč a jak se vše seběhlo. Na rozdíl od své nepoměrně horší stejnojmenné televizní kopie (Flight 93) je Greengrassův snímek civilní, nepatetický, opravdový, je svědectvím, tichým poselstvím příštím generacím, těm, kteří nemohli být u toho. Je manifestem víry a naděje, ne hřímáním heroických frází, ale v občanské rovině, obyčejné a výsostně lidské.

A proto je Let číslo 93 krásný a bolestivý zároveň, jako život sám, protože neukazuje nic jiného, než co se skutečně stalo.

United 93 - scénář a režie: Paul Greengrass, Hudba: John Powell, Hrají: Christian Clemenson, Trish Gates, Polly Adams, Cheyenne Jackson, Opal Alladin. USA 2006, 107 minut, přístupný od 15 let.

Foto: Bontonfilm
reklama