reklama
Články  |  Doporučení  |  Diskuze
Cestování  |  Pohyb a zdraví
Psychologie
Relax a odpočinek
Saunování  |  Lázně
Styl a vzhled
Gurmán  |  Ostatní
Svět hardware  |  Digimanie
Svět mobilně  |  TV Freak

Jan Špáta in memoriam: televizní program na tento týden

24.8.2006, Jan Motal, článek
Z tradičně slabší programové nabídky českých televizí konce prázdnin poněkud vybočuje křehká poetika dokumentaristy Jana Špáty a neotesaná syrovost undergroundu: Láska, kterou opouštím i Cabriolet jsou neobyčejnými autorskými filmovými výpovědmi.

Láska, kterou opouštím


Smrt kohokoliv, zvláště slavné osobnosti, svádí k patetismům a až fetištické zálibě v nekrolozích. U filmového režiséra a kameramana Jana Špáty, který zemřel minulý pátek, to myslím platí dvojnásob. Režisérova tvorba i jeho myšlenky byly natolik propojeny existenciálními tématy, smrtí a láskou, bolestí a krásou, hledáním a pokorou před nemožností poznání, že má redaktor nekrologu velmi těžký úkol. Jak vystihnout člověka s tak jemným přístupem k životu, gentlemana českého filmu, a nezabřednout přitom do bezobsažných pseudofilosofických klišé? Nejlépe dát slovo filmaři samotnému.


Teď, když věším filmařinu na hřebík, zachtělo se mi doříct něco, co jsem nemohl sdělit filmem a dříve možná ani neuměl vyjádřit slovy... Foto: Česká televize

Tak se rozhodla uctít památku Jana Špáty Česká televize, která uvede jeho vlastní dvoudílný snímek Láska, kterou opouštím, jímž se v roce 1998 režisér rozloučil se svojí profesí. „Teď, když věším filmařinu na hřebík, zachtělo se mi doříct něco, co jsem nemohl sdělit filmem a dříve možná ani neuměl vyjádřit slovy,“ řekl k „rozlučkovému“ dokumentu sám autor. „V tomto duchu je tento bilanční autobiografický film mým rozloučením s dokumentárním filmem. Možná je také trochu zpovědí, možná i odkazem a poselstvím - smím-li použít tlustších slov. Chtěl jsem ukázat některá místa ze svých filmů, kdy se otevřela nebesa a přišel zajímavý nápad. Někdy náhoda přinesla situaci nebo setkání s člověkem, se kterým se potkáme jednou za život. Nebo se něco díky dobré vnitřní i vnější životní konstelaci dokumentaristovi mimořádně podaří.

To je ten základní duch Špátovy tvorby: nevyslovitelné tajemství, které se skrývá v lidském životě, a  je bolestné a krásné zároveň, osudové a přitom nicotné. Víra v možnost poznání a zprostředkování skutečnosti emocemi - oproti racionální analýze - je to, proč pro mnoho filmařů byl Špáta uznávaný guru, inspirační duch a veliký vzor. Jeho metoda přístupu ke světu byla totiž čistě filmová, postavená na průzračné filmové řeči, na citovém poznání universa.


Existenciální roviny života


Jan Špáta se narodil 25. října 1932 v Náchodě a po grafické průmyslovce, kde vystudoval fotografii, se nechal zapsat na Katedru kamery na FAMU. Začínal ve zpravodajství, ale brzy se dostává ke spolupráci s filmaři tehdejší nové vlny a nechává se vtáhnout jejím duchem, ovlivněn zvláště Evaldem Schormem, se kterým pracoval na dokumentárních snímcích (Země zemi, Stromy a lidé, Železničáři) a díky filmům jako Proč? nebo Zrcadlení objevil typicky schormovskou tematiku existenciálních rovin života. V roce 1964 Špáta debutoval svým autorským filmem Největší přání, v dalších letech pak natočil dokumenty jako Respice Finem, Kreutzerova sonáta, Vstaň a choď, Carpe diem či Mezi světlem a tmou. Za své snímky získal několik desítek ocenění na domácích i zahraničních festivalech.


Víra v možnost poznání a zprostředkování skutečnosti emocemi je to, proč pro mnoho filmařů byl Špáta uznávaný guru, inspirační duch a veliký vzor. Foto: Česká televize

Pro Špátovu tvorbu je charakteristická filmová zkratka, tematika víry a křehkosti lidské duše. Ve svém díle se snažil ukazovat pozitivní vztah a přístup ke světu a nebál se ani snímků o hudbě, které jsou jen logickým vyústěním jeho prohlubování metody citového poznání. „Tragický mýtus lidské existence“, který je podle německého filosofa 19. století Friedricha Nietzscheho uložen v hudbě, se pro Špátu stal stejnou inspirací jako skutečné lidské charaktery a autentické příběhy, výsostný materiál dokumentaristy.

Jeden z důležitých motivů mých filmů je konečnost. Života a tím pádem i lidského konání, zajímá mě konečnost práce i motiv umění odejít. Konečnost života je něco jako přístavní láska. Když námořník na ostrově ví, že 30. června jeho loď odplouvá a že je zamilovaný, má obrovskou šanci zažít velikou lásku. Jakmile člověk ví, že jednou zvedne kotvy, neustále ho to motivuje, aby se snažil objevit něco pozitivního. Tak se chystám i na to stáří, není to nic veselého, ale já si myslím, že v každé fázi života jsou stíny i pozitiva,“ řekl režisér v jednom ze svých rozhovorů o své tvorbě.

První díl posledního dokumentárního filmu Jana Špáty, Láska, kterou opouštím, uvede ČT2 ve čtvrtek 24. 8. ve 20. 00, druhý díl o týden později.


Ivan Král a Cabriolet


Autorský projekt Marcela Bystroně z roku 2000 je výjimečný hned z několika důvodů: za prvé okolnostmi vzniku, za druhé obsazením a v neposlední řadě svojí formou. Mladý snímek s videoklipovou atmosférou, postavený na éterické hudbě Ivana Krále, vznikl jako nezávislý nízkorozpočtový projekt, natáčený na běžnou digitální kameru. DV technologie, jež umožňuje časté opakování záběrů, přístup pro jinou filmovou techniku jen těžko přístupných reálů se zachováním puncu jejich opravdovosti, se pozitivně podepsala na neotesanosti, syrovosti a autenticitě snímku, ze kterého sice na jednu stranu možná až mnoho čiší čiré nadšení z filmařského tvoření, na druhé straně je ale jednou z mála českých skutečně na sto procet nezávislých generačních výpovědí.


Cabriolet je výpovědí í o životním pocitu ze světa chaosu, zběsilé energie i křehkých vztahů. Foto: Česká televize

O autenticitě filmu konečně promlouvá i obsazení: vedle již zmíněného Ivana Krále je to například Tobiáš Jirous (jehož formálním, podle jeho vlastní slov však nikoliv biologickým otcem je Ivan Martin Jirous, řečený „Magor“, známá postava českého undergroundu, inspirační postava skupiny Plastic People of The Universe, básník a bohém) či básník a hudebník Pavel Zajíček. Nejen že jde o neherce, ale jejich role jsou atmosférotvorné pravdivým prožitkem undergroundové zkušenosti z českého podzemí, byť generačně rozdílného. Konečně i potrhaná, klipová poetika Cabrioletu koresponduje s tím, čím především má být: výpovědí o životním pocitu ze světa chaosu, zběsilé energie i křehkých vztahů. Jako pokračování ducha českého undergroundu svoji funkci, myslím, plní více než dobře.

Cabriolet, příběh o lásce, smrtelné nemoci, životě mezi odpadkovými koši a skládkou, ale především o hudbě, připravila na neděli 27. 8. na 21. 50 hod ČT1.

Titulní foto: Česká televize
reklama