www.relaxuj.cz
>

Hostiny v časech nedostatku: o středověkém stravování

Hostiny v časech nedostatku: o středověkém stravování
, , článek
Pohled středověké gastronomii na zub, nebo lépe řečeno pod pokličku, ukáže, že byla spíše než sbírkou receptů společenskou hrou, obřadem i symbolickou obnovou světa. A zároveň byla prostoupena všudypřítomnou bídou.
K oblíbeným
Kapitoly článku:
reklama

Dva modely: jižní vinaři a severní pivaři, zrovna jako dnes


Šíření křesťanství přineslo s sebou expanzi středomořského jídelníčku i do míst, kde byl vždy hlavním zdrojem obživy lov a jednoduché zemědělství. Středomořský typ stravování byl naproti tomu založen na pěstování obilí, zahradnictví a sadařství, velkou roli hrála vinná réva a olivy, celkový podíl masa v potravě byl malý. Nejdůležitějším hospodářským zvířetem byla ovce. Můžeme si snadno odvodit, co dávná středomořská kuchyně obnášela: převážně rostlinnou potravu v podobě kaší z mouky, chléb, víno, olej a nejrůznější zeleninu. O co méně bylo masa, o to víc bylo sýrů, kromě ovčího byl populární i kozí.

Proti tomuto typu stravování, který se tedy šířil Evropou spolu s křesťanstvím, stál tradiční domácí jídelníček, kuchyně keltská, germánská a v zásadě i slovanská, založená na mase. Jeho hlavním zdrojem byl lov, rybaření a chov zvířat, ovšem pouze druhů jinak volně žijících. Účelové šlechtění se neuplatňovalo a tehdejší chovy by se daly pojmenovat spíše jako „odložený lov“.


Zásobní jámy sloužily Keltům jako skladiště potravin nebo jako pohřebiště, podle momentální potřeby. Worlebury Camp v Somerseu
(Zdroj obrázku: Wikimedia Commons, autor: Geof Sheppard)


Hlavními chovanými zvířaty byla prasata, která se v nekonečných dubových lesích měla jako prasata v žitě. Zřídka vídané obilí sloužilo zpočátku spíše pro ozdobu a občasné dochucení, zelenina se naproti tomu na stolech (případně na podlaze) objevovala poměrně často - i barbarský náčelník potřebuje vitamíny. Hlavním chodem bývala zvěřina, vepřové a živočišný tuk, potraviny vhodné k pokrytí nesmírných energetických výdajů lidí té doby. Víno až do příchodu Římanů známo nebylo (v českých zemích se réva pěstuje až od 13. století), k opíjení ale podle dochovaných zpráv přistupovali lidé zodpovědně a využívali k němu v hojné míře hlavně nápoje v podobě obilného piva, kvašených lesních plodů a též kvašeného kobylího mléka.


Sloučeno, ale ne navždy


Ve vyhraněných podobách existovaly tyto modely až do raného středověku. Postupně se prolínaly a vzájemně obohacovaly, až splynuly v jediný typ stravování, kterým se řídíme v podstatě dodnes. Důležité postavení získal chléb spolu s vínem, jako potraviny spjaté s bohoslužbou. Na druhé straně ovšem typicky středomořský důraz na obiloviny ustoupil lovu a hlavně chovu prasat. Ke chlebu ještě poznámku: ve středověku znamenal zpočátku prakticky vše, co bylo výsledkem zemědělské práce, tedy výrobky z obilovin, luštěnin i kaštanů. V tomto kontextu slova modlitby „chléb náš vezdejší dejž nám dnes“ - odkazují spíše obecně k jídlu jako produktu lidské práce.



Rukopis dnes známý jako Codex Sangallensis 911, 8. století. Prof. Josef Cibulka (1886-1968) doložil, že u Otčenáše v u nás užívané podobě – se slovem „vezdejší“ namísto správného „každodenní“ – jde o doslovný překlad německého „prooth unseer emizzihic kib uns hiutu" (emizzihic = stálý, trvající); jenže takto zněl německý Otčenáš pouze do roku cca. 820, pak byl nahrazen přesnějším zněním. Moravané tedy znali tuto modlitbu již před příchodem Cyrila a Metoděje, a to ve staroslověnštině, přeloženou knězi z Bavorska. Když se nad tím zamyslíte, jde svým způsobem ještě i dnes o lokální politický dynamit – v kontextu stále oblíbených oslav cyrilometodějské mise, jejíž světodějný význam byl podle všeho zkonstruován až zpětně.
(Zdroj obrázku: Wikimedia Commons, autor neznámý)


Jídlo, společnost, politika


V raném středověku zpočátku lidé nejedli zase tak špatně. Velká část obyvatelstva od pána po kmána měla dostatečný přístup k pestře složené stravě, která rostla na stromech a pobíhala v lesích v takovém množství, že tím byly kompenzovány prabídné technické prostředky k jejímu získávání. Dalo by se říct, že v současnosti je i ve vyspělých zemích propast mezi hodnotou potravin určených pro výživu lidí z horního a dolního konce společenského žebříčku mnohem větší.

Mezi 9. - 13. stoletím však v důsledku zvyšování počtu obyvatel prudce poklesla kvalita stravy neprivilegovaných lidí, tedy skoro všech. Maso se přesunulo společensky vzhůru a stalo se výsadou aristokracie, těm ostatním zbývala rostlinná strava, navíc vzhledem k dostupným plodinám jednostranná a často chudá na důležité nutrienty (po bramborách nebo sóji se tenkrát pochopitelně nikdo neptal). Vznikla tedy znovu „kultura masa“ a „kultura plodin“, tentokrát ale už nikoliv podle zeměpisně-kulturního, nýbrž podle sociálního klíče.

I přes pokles podílu masité stravy zejména u venkovského obyvatelstva však zůstane středověk zapsán do gastronomické historie jako období žroutů masa. Jeho množství, které denně skončilo v útrobách movitějšího obyvatele středověké Evropy, je pro současníka nepředstavitelné - naše zažívání by to ošklivě odneslo. Ruku v ruce s masem a nízkou hygienou kráčeli středověkou Evropu nejrůznější paraziti, kteří v útrobách tehdejších lidí nacházeli luxusní ubytování. Jenomže tehdejší střední doba dožití kolem třiceti let nedávala prostor k řešení takových podružností.

Rozpor byl mezi aristokratickým a klášterním či obecněji křesťanským pojetím jídla. Křesťanská morálka vyžadovala asketismus a umírněnost s důrazem na rostlinnou stravu (dědictví Středomoří), tehdejší vysoká šlechta se ovšem navzdory tomu nehorázně přejídala. Přijímání obrovského množství kalorií totiž platilo za důkaz obzvláštní kulturnosti a lidských kvalit. To nás nemusí překvapovat; v tehdejší hrubě materiální společnosti nebyl lepší důkaz skvělosti člověka, než fyzická akce: čím odvážnější a nesmyslnější, tím lepší. Budeme přehánět jen trochu, když řekneme, že hodnota člověka, přesněji řečeno muže, se tenkrát v kruzích aristokracie prostě rovnala jeho fyzické zdatnosti a odvaze, což odrážejí i dochované chvalozpěvy na význačné osobnosti.

Půvabnou historku dokládá vynikající francouzský medievalista Jacques Le Goff, z nějž si v tomto článku hojně půjčujeme, kterou nalezl v záznamech Liutpranda z Cremony z 10. století: Frankové sháněli krále a vyhlédli si vévodu ze Spoleta. Ten však na hostině, ač jinak mocný muž, nedokázal spráskat hory masa, které před něj stavěli, a udělalo se mu špatně. Pouze z tohoto a z žádného jiného důvodu jej Frankové odmítli korunovat s argumentem, který zachytil Liutprand ve své kronice: „Není hoden vládnouti nám ten, kdož se s chudou stravou spokojí“. Schopnost bohatýrského přejídání v těch dobách představovala politikum první třídy, což je jen dalším dokladem toho, jak rozdílná byla společenská funkce jídla tehdy a dnes.

Bohatě vypravené hostiny nesly i další politický význam. Nebylo neobvyklé, že obrovské nazdobené dorty byly před konzumací panstvem ukazovány lidu, jako důkaz majetnosti a moci, ale i jako způsob, jímž, řečeno s Durkheimem, společnost oslavuje sama sebe. (K oslazení dortů byla často používána mrkev, kterou pravděpodobně do Evropy přinesli Maurové v 8. století, a jejíž kořen měl, na rozdíl od té dnešní, purpurovou barvu.) Ostatně okázalá spotřeba jako nástroj sociálního a mocenského soupeření není nic nového, jde o obecný rys lidských kultur, od těch nejjednodušších až po dnešek. Blízký příklad: hospodářskou dynamiku šlechtického velkostatku z prvních století novověku, plnou plýtvání a neefektivity, by bez pochopení této funkce spotřeby vůbec nebylo možné smysluplně popsat.

Samozřejmě společné stolování je nabité společenským významem a soupeřením dodnes (technicky je přece úplně jedno, jestli máte v restauraci lokty na stole nebo ne); obsesivní symboličnosti středověké hostiny se však už ani vzdáleně neblížíme.
Autor: Michal Spáčil
Začínal v roce 1995 jako novinář se zájmem o IT, po dokončení právnické fakulty působil jako tiskový mluvčí Ústavního soudu a Státní zemědělské a potravinářské inspekce. V letech 2003-2004 byl v redakčním týmu Digimanie.cz. Nyní pracuje jako právník ve veřejné správě a kromě občasných příspěvků pro naše magazíny píše i do odborných periodik o právních vztazích k nemovitostem a o aktuální judikatuře.
Nejnovější články
Finsko nabízí cestu ke štěstí: soutěž o 3denní dovolenou Finsko nabízí cestu ke štěstí: soutěž o 3denní dovolenou
Finsko bylo opět vyhlášeno nejšťastnějším národem na světě i díky své nádherné přírodě. Země se chce o svou cestu ke štěstí podělit, a tak spustila soutěž o 8 třídenních dovolených s finskými průvodci.
1.4.2019, článek, Milan Šurkala
Vztahová koučka: úchylný fotograf se nekonal Vztahová koučka: úchylný fotograf se nekonal
Pamatujete si na server libimseti? To byl hit! Bodování kluků, vzkazy, první lásky. To napětí a vzrušení, když mi ve schránce blikla zpráva. Že by to byl jeden z těch sympaťáků, kterého jsem anonymně obodovala nejnižší možnou známkou? Nebyl…
26.3.2019, článek, Pavlína Uhrinová
Infrasauna v bytě: relax, který si můžete dovolit Infrasauna v bytě: relax, který si můžete dovolit
Po celodenní aktivitě si zasloužíte chvíle odpočinku. Skvělým způsobem, jak relaxovat, je saunování. Pozitivní účinky termoterapie jsou totiž všeobecně známy. A takovou relaxaci si můžete dovolit díky infrasauně i v pohodlí svého domova.
21.3.2019, inzerce, PR článek
Milujete potápění? Polsko otevře nejhlubší bazén na světě Milujete potápění? Polsko otevře nejhlubší bazén na světě
Chcete se potápět, ale exotické destinace jsou pro vás příliš daleko? Pak pro vás mohou mít v Polsku řešení. Otevřou zde totiž nejhlubší bazén na světě. Jmenuje se Deep Spot a nabídne rekordní hloubku až 45 metrů.
18.3.2019, článek, Milan Šurkala
Měsíc na Bali: Vánoce v Padangbai Měsíc na Bali: Vánoce v Padangbai
Po necelých pěti dnech jsme opustili Canggu, kde se nám zkrátka nelíbilo, a přesunuli jsme se na jihovýchod ostrova do přístavu Padangbai. Ten je vyhlášený především krásnými potápěčskými lokalitami.
11.3.2019, článek, Jana Bártová