Cestování po Indii a Nepálu: Amritsar a Zlatý chrám
19.12.2014, Milan Šurkala, článek
Dnešní pokračování nás zavede dlouhou cestou vlakem do Amritsaru, kde se podíváme např. na známý Zlatý chrám (Golden temple). Mrkneme se také na indicko-pákistánskou hranici do Wagah-Attari.
Kapitoly článku:
- Cesta vlakem do Amritsaru
- Amritsar, Zlatý chrám
- Indicko-pákistánská hranice Wagah-Attari
Druhého dne jsme se vydali na hlavní atrakci Amritsaru, jejich proslulý Zlatý chrám (Hari Mandir Sáhib, Golden temple), což je nejposvátnější sikhská svatyně uprostřed vodní plochy obehnané komplexem bílých budov. Základní kámen položil v roce 1588 Guru Arjun a celá stavba byla dokončena roku 1604. Toto místo navštíví denně přes 100 tisíc lidí.
Monzuny jsou tady, nezávidím mu (klikněte pro zvětšení)
Poněvadž jsme tu byli v době monzunů, nebylo překvapením, že nás "konečně" zastihnul déšť. Uprostřed cesty jsme se tedy vzali zpátky na pokoj, abychom si nepromočili boty a vzali sandály. Během těch pár minut už bylo v podstatě celé město pod vodou.
Stačilo pár minut a Amritsar vypadá takto (klikněte pro zvětšení)
Nyní už nebylo se čemu vyhýbat, když celé město byla v podstatě jedna velká kaluž. Všechno to bahno, výkaly a jiný nepořádek se smísilo v jednolitou vodní plochu. Jak jste v Indii, tak hygienická měřítka holt musíte přehodnotit, jinak byste nevytáhli paty ven z hotelu. Bohužel, je to tak. U vstupu do chrámu jsme si museli odložit věci a vzít si maximálně fotoaparát, takže sandály šup do igelitky a všechny tašky do šatny.
Ale narazili jsme. Boty nelze mít v tašce, ale museli jsme je odnést do speciální budovy, kde se odkládají jen boty. Ta je ale dobrých 200 metrů daleko. Takže šup do budovy, zde jsme odevzdali boty a boso přes zaplavené město zpět do první šatny. Tam už nám batohy vzali, my si u vchodu nasadili šátky na hlavu (nutnost mít nějakou pokrývku hlavy), v bazénku si umyli nohy a až pak jsme byli oprávněni vejít do komplexu.
Zlatý chrám v Amritsaru (klikněte pro zvětšení)
Naštěstí už moc nepršelo. Lidí je tu opravdu hodně, nicméně moc lidí z Evropy tu člověk nepotká. Logicky tu jsou zejména sikhové, pro něž je to posvátné místo a celý den zpívají písně ze své knihy (Guru Granth Sahib), která je umístěna ve Zlatém chrámu. Na to tu mají mikrofony, a tak písně a předčítání člověk slyší pořád dokola. V komplexu budov je ještě obrovská jídelna, kde každý dostane najíst a může pak i pomáhat s mytím nádobí, my tohle ale velmi neprozíravě vynechali, což je podle zážitků jiných velká škoda a doporučuji neudělat stejnou chybu jako my.
Sikhové (klikněte pro zvětšení)
Pokud si člověk vystojí ne právě krátkou řadu do Zlatého chrámu, může se dostat až dovnitř a projít kolem zpívajících sikhů. Vnitřek je bohatě zdobený a klaustrofobiky asi nepotěší místy docela úzké schody do horního patra. Protože je tu docela nával a každý se chce dostat dovnitř, je tu docela tlačenice. Místo jsme si tedy v rychlosti prohlédli a rozhodli se jít pomalu pryč, ať nepřekážíme dalším zájemcům.
Budovy kolem vodní nádrže u Zlatého chrámu v Amritsaru (klikněte pro zvětšení)
Prošli jsme zbytek okolí vodní nádrže kolem Zlatého chrámu, bosky se vrátili k šatně pro batohy a zase těch zhruba 200 metrů jsme ještě šmatlali do druhé šatny pro boty. Počasí se nadále trochu zlepšovalo a už jsme se těšili na druhý výlet tohoto dne, vojenskou přehlídku při uzavírání hranice Wagah-Attari mezi Indií a Pákistánem. Přehlídka se koná každý den.
Monzuny jsou tady, nezávidím mu (klikněte pro zvětšení)
Poněvadž jsme tu byli v době monzunů, nebylo překvapením, že nás "konečně" zastihnul déšť. Uprostřed cesty jsme se tedy vzali zpátky na pokoj, abychom si nepromočili boty a vzali sandály. Během těch pár minut už bylo v podstatě celé město pod vodou.
Stačilo pár minut a Amritsar vypadá takto (klikněte pro zvětšení)
Nyní už nebylo se čemu vyhýbat, když celé město byla v podstatě jedna velká kaluž. Všechno to bahno, výkaly a jiný nepořádek se smísilo v jednolitou vodní plochu. Jak jste v Indii, tak hygienická měřítka holt musíte přehodnotit, jinak byste nevytáhli paty ven z hotelu. Bohužel, je to tak. U vstupu do chrámu jsme si museli odložit věci a vzít si maximálně fotoaparát, takže sandály šup do igelitky a všechny tašky do šatny.
Ale narazili jsme. Boty nelze mít v tašce, ale museli jsme je odnést do speciální budovy, kde se odkládají jen boty. Ta je ale dobrých 200 metrů daleko. Takže šup do budovy, zde jsme odevzdali boty a boso přes zaplavené město zpět do první šatny. Tam už nám batohy vzali, my si u vchodu nasadili šátky na hlavu (nutnost mít nějakou pokrývku hlavy), v bazénku si umyli nohy a až pak jsme byli oprávněni vejít do komplexu.
Zlatý chrám v Amritsaru (klikněte pro zvětšení)
Naštěstí už moc nepršelo. Lidí je tu opravdu hodně, nicméně moc lidí z Evropy tu člověk nepotká. Logicky tu jsou zejména sikhové, pro něž je to posvátné místo a celý den zpívají písně ze své knihy (Guru Granth Sahib), která je umístěna ve Zlatém chrámu. Na to tu mají mikrofony, a tak písně a předčítání člověk slyší pořád dokola. V komplexu budov je ještě obrovská jídelna, kde každý dostane najíst a může pak i pomáhat s mytím nádobí, my tohle ale velmi neprozíravě vynechali, což je podle zážitků jiných velká škoda a doporučuji neudělat stejnou chybu jako my.
Sikhové (klikněte pro zvětšení)
Pokud si člověk vystojí ne právě krátkou řadu do Zlatého chrámu, může se dostat až dovnitř a projít kolem zpívajících sikhů. Vnitřek je bohatě zdobený a klaustrofobiky asi nepotěší místy docela úzké schody do horního patra. Protože je tu docela nával a každý se chce dostat dovnitř, je tu docela tlačenice. Místo jsme si tedy v rychlosti prohlédli a rozhodli se jít pomalu pryč, ať nepřekážíme dalším zájemcům.
Budovy kolem vodní nádrže u Zlatého chrámu v Amritsaru (klikněte pro zvětšení)
Prošli jsme zbytek okolí vodní nádrže kolem Zlatého chrámu, bosky se vrátili k šatně pro batohy a zase těch zhruba 200 metrů jsme ještě šmatlali do druhé šatny pro boty. Počasí se nadále trochu zlepšovalo a už jsme se těšili na druhý výlet tohoto dne, vojenskou přehlídku při uzavírání hranice Wagah-Attari mezi Indií a Pákistánem. Přehlídka se koná každý den.
