Maďarsko jako na dlani

Jó napot! Bocsánat kérem, hol lehet itt sátort felállítani? Holnap – vasárnap – utazom el. Köszönöm szépen. Nerozumíte? Nevadí. Ráda vám frázi ze stručného slovníčku maďarštiny, který jsem nalezla v průvodci z roku 1988, přeložím: „Dobrý den. Prosím pěkně, kde mohu postavit stan? Zítra – v neděli – odjíždím. Děkuji pěkně.“

Maďarsko – kdysi Maďarská lidová republika, dnes pouze Maďarská republika – už dávno není pouze mělký Balaton, největší vnitrozemské jezero západní i střední Evropy, který nahrazoval českým socialistickým turistům vysněné moře a už to taky není jen čelní distributor zeleniny nebo uzenin. Ani proslulý pamlsek z kynutého těsta zvaný langoš nekonzumují Maďaři na každém rohu a malé kulturní zklamání nastane i tehdy, objednáte-li si v restauraci tradiční maďarský guláš. Jeho polévková podoba je totiž na hony vzdálená tomu, jak si jej představuje neznalý český gurmán.

Cikánské tance, pikantní jídla z paprik a rajčat, divoký čardáš a tokajské víno jsou sice stálá turistická lákadla, ale nesmíme opomenout to, v čem aktuálně hraje Maďarsko nejen evropský prim – tedy lázeňství.

Dějiny Maďarska by samostatně vydaly na mnoho knih, proto zmíním jen to nejdůležitější: už v roce 89 našeho letopočtu založili Římané na místě dnešního hlavního města Maďarska – Budapešti – osadu Aquincum k ochraně zdejšího přechodu přes řeku Dunaj. Toto poměrně velké sídlo bylo vylidněno během úpadku Římské říše a stěhování národů.

V desátém století se na místě dnešního státu usazují Maďaři, potomci ugrofinských kmenů. Přinášejí si s sebou kromě zárodků vynikající kuchyně také onen nám nezvykle znějící melodický jazyk. Maďarština není totiž narozdíl od řečí okolních států indoevropským jazykem, ale ugrofinským. V Evropě patří k téže jazykové skupině Estonci a Finové.

Velký rozkvět zaznamenalo Maďarsko během vlády Zikmunda Lucemburského (1435 – zřízení univerzity v Budapešti), který je nám spíše znám jako odpudivá Liška Ryšavá, jež postavila k hranici našeho národního hrdinu Jana Husa. Prosperita země pokračovala i za vlády Matyáše Korvína (1473 – první tiskárna).

Za vlády Jagellonců čítalo budapešťské trojměstí kolem třiceti tisíc obyvatel a patřilo společně s Prahou, Vídní a Krakovem k největším sídlům střední Evropy. Vše ale změnila turecká expanze a nadvláda, která skončila příchodem habsburských vojsk a následnou habsburskou nadvládou.

Maďarsko bylo až do roku 1918 součástí Rakouska Uherska. Porážka v první světové válce a jeho rozpad znamenalo sice uznání Maďarska jako samostatného státu, ale jeho rozloha se dramaticky zmenšila na třetinu. Po druhé světová válce, jíž se Maďarsko účastnilo na straně nacistického Německa, se stalo jednou ze zemí komunistického bloku. V roce 1956 se Budapešť stala centrem revoluce, která se pokusila o odstranění komunistické moci, ale povstání bylo krvavě potlačeno sovětskými tanky. Od šedesátých let podnikl režim určitě liberální ústupky a vysloužil si tak posměšnou přezdívku „gulášový socialismus“.

Od roku 1989 je stát demokratickou republikou na parlamentních základech v čele s prezidentem (od 5. srpna 2005 je jím László Sólyom). Komunistickou éru definitivně ukončily první svobodné volby v roce 1990. Roku 1999 se Maďarsko stalo členem NATO a do Evropské unie bylo přijato v roce 2004.

Administrativně je stát rozčleněn na hlavní město a devatenáct žup s svými župními městy (v České republice mají tuto funkci kraje a jejich krajská města). Hlavní metropolí země je s deseti milióny obyvatel Budapešť. Město, které je pro svou okázalost a monumentalitu někdy nazýváno Paříží východní Evropy. S životním stylem v této pulzující metropoli mezinárodního významu ostře kontrastuje lidové tradice stále respektující život na venkově.

Z tradičních regionů, jakými je u nás například Valašsko, jsou v Maďarsku nejznámější Alföld – velká maďarská nížina, v níž se nachází slavné široké Pusty (travnaté stepy). Tato část Maďarska je proslulá svým tradičním oděvem. Tento jednoduchý kroj se skládá z krátké bílé košile a na konci roztřepených světlých kalhot. Velmi známá část Maďarska je Hegyalya – proslavená turisty oblíbeným Tokajským vínem, o kterém se – se vší vážností – tvrdí, že je to výtečné těžké víno ohnivě výrazné chuti a temně zlaté barvy. Za zmínku jistě stojí region Kisalföld – malá maďarská nížina – známý pro svůj tradiční způsob obživy – rybářství – a pro ojedinělou lidovou architekturou. Pro obzvláště zvídavé turisty zmíním ještě místo Dunantul se starobylým osídlením v oblasti Somogy, ta je proslavena lidovou dřevořezbou.

Každý pátý občan Maďarské republiky bydlí v hlavním městě, v Budapešti. To dnes – se svými téměř dvěma miliony obyvatel – patří k osmi největším evropských metropolím. Jde o dopravní, hospodářské a kulturní centrum země. Velkoměsto, rozprostírající se po obou březích řeky Dunaj, vzniklo 1. ledna 1873 sloučením tří doposud samostatných částí, a to Budína, Starého Budína a Pešti.

Velmi fotogenickou dominantou města je bezesporu vládní hrad Budín tyčící se nad řekou na západním břehu. Dále pak monumentální budova parlamentu postavena v novogotickém stylu (předlohou jí byl parlament anglický) na břehu východním. Obě strany Dunaje v těchto místech spojuje krásný Széchenyiho řetězový most.

Pocit velkoleposti a majestátnosti v každém vyvolá náměstí Hrdinů (Hősök tere) uprostřed s památníkem Milénia, který připomíná tisící výročí příchodu Maďarů na území dnešního Maďarska. Nad jezdeckými sochami knížete Arpáda a kmenových náčelníků se tyčí třicet šest metrů vysoký sloup s postavou anděla, v polokruhových sloupořadích (s alegoriemi války, míru, vědy a umění) je čtrnáct soch uherských králů, sedmihradských vojvodů a bojovníků za svobodu. Na tomto náměstí najdeme také známé muzeum výtvarného umění. V jeho sbírkách jsou zastoupena slavná díla Cézanna, Chagalla, Kokoschky, Maneta, Moneta, Picassa nebo Renoira.

Hlavním přírodním bohatstvím metropole jsou termální prameny. Těch ve městě samotném vyvěrá na sto a z jejich blahodárných vod je zásobováno více než padesát lázní. Budapešť se tak stává největším lázeňským městem na světě a jediným hlavním městem, které je zároveň lázeňským.

Ovšem lázněmi, prameny a termály hlavního města Maďarska – Budapeště – se budeme podrobně zaobírat v následujícím článku, který bude přímo věnovaný této turisty vyhledávané tématice. Dopředu pouze prozradím, že po obou březích Dunaje i v jeho řečišti najdete neuvěřitelných sto dvacet vřídel, a to jak prameny téměř vřící (76 °C), tak skoro vlažné (pouhých 28 °C). Do té doby snad nepohrdnete receptem na již zmíněnou maďarskou delikatesu.

Co budete na přípravu potřebovat:

Mouku smícháme se solí a sodou a prosejeme ji do mísy. Kvasnice rozmícháme v troše mléka, ale nezaděláváme kvásek. Do mísy rozklepneme vejce, přidáme olej, jogurt, mléko a kvasnice. Vše zpracujeme v hladké těsto. Větší hrnec vymažeme olejem, těsto do něj vložíme, hrnec přikryjeme poklicí a dáme do lednice na tři hodiny vykynout. Z vykynutého těsta tvoříme na pomoučněném prkénku placičky, které v ruce vytahujeme do stran. Smažíme je v oleji dozlatova.

Horké langoše potřeme česnekem, posypeme sýrem a zakápneme kečupem. Dětem je můžeme namazat marmeládou nebo podávat s ovocem a šlehačkou. Těsto by mělo vydržet v lednici asi týden.

Přejeme vám dobrou chuť!