www.relaxuj.cz
>

Hostiny v časech nedostatku: o středověkém stravování

Hostiny v časech nedostatku: o středověkém stravování
, , článek
Pohled středověké gastronomii na zub, nebo lépe řečeno pod pokličku, ukáže, že byla spíše než sbírkou receptů společenskou hrou, obřadem i symbolickou obnovou světa. A zároveň byla prostoupena všudypřítomnou bídou.



reklama
Těch pár česky psaných textů, které se dochovaly z období středověku, můžeme s trochou dobré vůle číst i dnes. Z dějepisu jsme si odnesli představu o tomto období, které zabírá zhruba tisíc let, a zdá se nám, že vše podstatné víme: středověk se rovná současnost mínus technologie, plus lenní systém, všudypřítomná zbožnost a neustálé drobné války. Středověký člověk je dnešní člověk, postavený do jiných kulis. Jenomže nic z toho není úplně pravda. A pokud se tedy chceme podívat středověké kuchyni na zub, musíme se pokusit zahlédnout i kontext, který ji obklopoval.



Mnich ochutnávající víno, konec 13. století
(Zdroj obrázku: Wikimedia Commons, autor snímku: Maggie Black)


Středověk nebyl jen jinou epochou současné civilizace. Byl civilizací sám o sobě, myšlenkově nám stejně vzdálenou jako svět stavitelů mayských pyramid, cizí ve skutečnosti natolik, že i ono naše porozumění tehdejším textům je ve skutečnosti jen zdánlivé, když si nevědomě překládáme obsah středověkých textů do svých současných narativů, čímž se neomylně míjíme s jejich podstatou. Dokážeme s určitou mírou autenticity připravit „středověké“ jídlo (čím blíže originálu, tím méně nám pravděpodobně bude chutnat), ale bude to jen kuriozita, nikoliv okno do jiné doby, které vlastně nerozumíme.


Nekonečná hloubka nepochopení



Pro příklady nemusíme chodit nijak hluboko do minulosti: Jan Hus je postavou všem známou a působil až v pozdním středověku, na samém konci období, které nás teď zajímá. Každý, kdo se otřel o školní docházku, zná jeho citát:

„Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti.“

Zní velmi moderně a nijak bychom se nedivili, kdyby zdobil záhlaví kteréhokoliv nezávislého zpravodajského serveru současnosti, WikiLeaks nevyjímaje. Rozumíme mu přece dobře, Mistr Jan si nadevše cenil pravdy…

Jak vypadá tento citát vcelku?

„Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie…“

Už před stoletím historik Josef Pekař upozornil, že Husovou pravdou je „pravda Boží“, že onen citát by pro dnešního čtenáře měl znít: „hledaj pravdy Boží, slyš pravdu Boží, uč sě pravdě Boží, miluj pravdu Boží, prav pravdu Boží“ atd. Žádnou objektivní pravdu v dnešním slova smyslu Hus zcela určitě na mysli neměl. Jeho pravda byla pravdou Písma svatého, neměla nic společného s poznanou skutečností, s bojem za svobodu slova nebo za svobodu vůbec. Můžeme dodat, že slovo „pravda“ je úctyhodným, starým slovanským slovem, které však původně znamenalo něco jiného - totiž „zákon“. Krátce řečeno, význam uvedeného citátu je víceméně opačný, než se obvykle domníváme. Husovým současníkům byl přitom jeho pravý smysl naopak jasný. Je-li „pravda“ Jana Husa po léta oblíbenou zástavou českých politiků, jde o zástavu ahistorickou, přičítající tomuto knězi postoje, které zcela jistě nezastával a nejspíš by jim ani nerozuměl.

Jde o prostý příklad z poměrně nedávné doby, dobře však ilustruje, co chceme říct – o středověku je třeba uvažovat pokorně, s tím, že víme málo nebo nic, právě pro tu mentální propast, která jej dělí ode dneška. A tedy že totiž rozdíl mezi středověkým a dnešním stravováním nelze redukovat na krajové rozdíly typu česká kuchyně vs. italská, ale že - přinejmenším v kulturní rovině - jde mnohem spíše o dva navzájem cizí světy.


Věk bídy



Evropský středověk byl zhruba od 9. století nejvíce ze všeho epochou obrovského materiálního nedostatku, který jako skutečnost i jako idea zaměstnával tehdejšího člověka po většinu jeho života. Jít spát hladový bylo normou, najíst se do sytosti výjimkou. To je jeden ze zdrojů jiného tehdejšího společenského konsensu ohledně jídla, než který známe dnes, ne jen proto, že bylo vzácné, ale že každý den představovalo nejisté pojítko mezi životem a smrtí a jako takové bylo středem ritu, který tento fakt odrážel. Dnes můžeme říct, že středověká ritualizace jídla, jeho „zkulturnění“, odráželo řadu složek – zmíněnou jeho vzácnost, dále jeho vřazení do náboženského života (což ostatně zůstalo dodnes zachováno nejen v křesťanství), ale i hlubší světonázorovou vrstvu, na jejíž úrovni každodenní obřadné stravování pomáhalo svou formou udržovat věčný a neměnný řád světa. Pro středověkého člověka ovšem tyto aspekty spadaly vjedno.


Pieter Bruegel starší – Zem hojnosti
(Zdroj obrázku: Wikimedia Commons, autor snímku: Stefan Kühn)


K tomu ještě je třeba dodat, že středověkou zbožnost obvykle nechápeme správně. Jeví se nám jako nehmotná, duchovní, ale běžný středověký věřící patrně chápal náboženský kánon ryze materiálně – nebe, peklo, vzkříšení mrtvých i poslední soud, to vše bylo stejně hmatatelné jako kámen na mezi, sice mimo tento svět, to ale jen proto, že to jednoduše nebylo teď a tady. Hmotné strádání té doby ostatně stěží umožňovalo jiný postoj, protože aby člověk plně ocenil ryze duchovní hodnoty, musí nejlépe sedět najedený ve vytopeném bytě. Představy rajských radostí, jak se dochovaly v literatuře, pravidelně zahrnovaly vybrané gurmánské zážitky.


Věčný návrat



Středověk rovněž neznal ideu pokroku, představu, že věci se vyvíjejí od horších k lepším, od jednoduchých ke složitým. Čas chápal cyklicky, jako opakující se kruh činností a ročních dob; lineárně jen v tom smyslu, že každý roční cyklus znamenal přiblížení se k Poslednímu Soudu, při sestupu lidstva ke konečnému pádu a následnému vzkříšení. To se promítalo i do způsobu, jakým středověk vnímal produkci (téměř všechen práceschopný lid samozřejmě pracoval v zemědělství), přípravu a konzumaci jídla - tedy dělat vše tak, jak se to dělalo odnepaměti. Vývoj nebyl chápán v čase, ale spíš v prostoru – jako že někde daleko existují místa, kde je vše jinak, jako v pomyslné Zemi pastýře (či kněze nebo krále) Jana, nebo naopak v mytických zemích, obývaných jistojistě strašlivými nestvůrami.


Jeřábohlavý muž. Z knihy Monstrorum historia od Ulisse Aldrovandiho, kterou ilustroval Jean-Baptiste Coriolan
(Zdroj obrázku: Wikimedia Commons, autor snímku: University of Oklahoma Libraries)


Přesto však od poloviny 13. století začal být technický pokrok natolik neodbytný, že kruhové pojetí času přestávalo být funkční. Vodní kola, větrné mlýny, ale i vynález plavidlové komory (usnadnění přepravy zboží) postupně měnily tvář hospodářství, a z něj na prvním místě produkci potravin.



Cisterciáčtí mniši při práci na poli. Z rukopisu Expositio en Apocalypsim, severní Německo.
(Zdroj obrázku: Wikimedia Commons, autor iluminace: Alexander of Bremen)


Současníci tento pohyb vnímali – vědec a františkán Roger Bacon již v té době předpovídal budoucí auta, letadla i ponorky. V průběhu následujících staletí tento pokrok nevyhnutelně smetl společenské uspořádání i myšlenkový svět středověku. Tak si aspoň jeho dějinný příběh vyprávíme dnes.


Středověk trvá



Středověký svět je nám tedy velmi vzdálený, přesto jeho rezidua provázejí náš každodenní život. Kdo by neznal dětskou píseň o „Kolu, kolu mlýnským“; přitom doba, kdy mlýnské kolo mělo směnnou hodnotu čtyři rýnské, je už nějaký ten pátek pryč - tato skladbička je alespoň 600 let stará a její melodie nejspíš ještě daleko starší. Ve vážnějším duchu bychom ale chtěli říct, že model stravování, který dnes v Evropě převládá, je ve všem všudy dítětem středověku.

Středověká Evropa se nijak nelišila od jiných kultur v tom, že všude se náboženské představy odráží ve zvycích spojených se stravou. Jídlo bylo zatíženo bohatou symbolikou a ideologií: půsty, konkrétní jídla ve svátky, jak to nakonec známe i dnes, kdy si už neuvědomujeme, že řada našich zvyklostí či tradic odráží středověké postoje, materiálně i kulturně. Obliba vepřového masa například byla přímo odvozena od faktu, že muslimové jej odmítali; církev proto doporučovala vepřové maso jako pro křesťany obzvlášť vhodné. Tento motiv se ostatně objevuje i dnes, o tisíc let později.



Tacuinum sanitatis, ilustrace ze 14. století. Prasata se běžně pásla v lesích i na obecní půdě a představovala pro lidi skutečné nebezpečí. O tragické nehody nebyla nouze.
(Zdroj obrázku: Wikimedia Commons, autor neznámý)


I druhy zvířat, chovaných u nás tradičně jako „masná“, kterých je ve skutečnosti jen pár, považujeme za zcela samozřejmé, ale ve skutečnosti jde o výsledek velmi dlouhého kulturního výběru, který byl ve středověku v podstatě ukončen.
Autor: Michal Spáčil
Začínal v roce 1995 jako novinář se zájmem o IT, po dokončení právnické fakulty působil jako tiskový mluvčí Ústavního soudu a Státní zemědělské a potravinářské inspekce. V letech 2003-2004 byl v redakčním týmu Digimanie.cz. Nyní pracuje jako právník ve veřejné správě a kromě občasných příspěvků pro naše magazíny píše i do odborných periodik o právních vztazích k nemovitostem a o aktuální judikatuře.
Nejpopulárnější kompakty, CSC
Nejnovější články
5 způsobů, jak si užít jaro za každou cenu 5 způsobů, jak si užít jaro za každou cenu
Jaro je krásné období. Konečně se můžete vydat na procházku, poslouchat zpěv ptáků a relaxovat při pohledu na kvetoucí stromy. Bohužel je ale jaro i obdobím alergií a jarní únavy. Pokud zrovna vás tohle trápí, i tak si můžete jaro užít. Přečtěte si, jak na to.
13.4.2016,  inzerce, Článek PR
Cestování po Indii a Nepálu: Boudha, Pashupatinath, Patán Cestování po Indii a Nepálu: Boudha, Pashupatinath, Patán
Naší předposlední zastávkou v Nepálu byla buddhistická stúpa v Boudha (Boudhanath), která se nachází nedaleko Káthmándú. Navštívili jsme i Pashupatinath, kde se spalují mrtvoly u řeky Bagmati a Patán.
7.4.2016,  článek, Milan Šurkala
Zimní hory bez sněhu: k výletu sníh netřeba Zimní hory bez sněhu: k výletu sníh netřeba
Zima si nejen letos dává pořádně na čas. Ve městech často není nijak úžasně a na horách se nedá lyžovat, protože není sníh. Přesto takový pozdně podzimní nebo zimní výlet na hory bez sněhu nemusí být vůbec na škodu.
24.12.2015,  článek, Milan Šurkala
Cestování po Indii a Nepálu: Bhaktapur Cestování po Indii a Nepálu: Bhaktapur
Další naše nepálská cesta vedla do města Bhaktapur, které je jen kousek od Káthmándú. Město je význačné svými historickými budovami, z nichž ale některé byly zničeny silným zemětřesením na jaře roku 2015.
9.10.2015,  článek, Milan Šurkala
Cestování po Indii a Nepálu: Káthmándú, Opičí chrám Cestování po Indii a Nepálu: Káthmándú, Opičí chrám
Po projetí části Indie jsme se vrhli do Nepálu. První den v něm byl ve znamení hlavního města Káthmándú a Opičího chrámu. Město bylo z části zničeno letošním zemětřesením, a proto mnoho památek z našeho cestování už neexistuje.
22.6.2015,  článek, Milan Šurkala